Ostrava, Praha, Brno, Česká republika, 31. prosince 2013, (Rd)

Prosincové jednání ostravských zastupitelů (11. 12. 2013) rozvířilo mj. celospolečenskou debatu o nelegálnosti povinného čipování domácích čtyřnohých mazlíčků¹, chovaných v soukromém vlastnictví, kteří již byli označeni např. klasickou psí známkou, vydávanou obcemi/městy na důkaz zaplacení poplatku a provedení registrace, dále kteří necestují se svými držiteli/chovateli/pány za hranice České republiky a nejsou využíváni k obchodní činnosti. Takto definovaným zvířatům (většina psů aj.) totiž za normálních okolností nesmí nejrůznější pověřené úřední ani jiné osoby implantovat bez souhlasu majitele do jejích živých těl cizí elektronické předměty - v tomto případě RFID mikročipy. Pokud by k tomu došlo: Jde o porušení zákona.

Tento poznatek je o to závažnější, že na území třistatisícového Statutárního města Ostravy končí platnost přechodného období pro tzv. „trvalé označení“ psů mikročipem a od 1.1.2014 zde nabývá kompletní účinnosti místní „čipovací vyhláška“ č. 9/2012, jejímž úkolem je postupné donucení obyvatelstva města k očipování všech psů, tedy i těch již označených jinými metodami (např. známkou) než skrze implantací čipu a za které jejich majitelé už dokonce městu zaplatili poplatek.

Následující článek přináší avizovaný-podrobnější výklad celé problematiky včetně informací o pravých záměrech zákonodárců při vytváření a novelizaci s čipováním úzce související legislativy pod názvem „Zákon České národní rady č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání“ v aktuálním znění a čipování umožňujícího paragrafu 13b.

Cílem tohoto textu je: vytvořit v rámci pomoci rodinám miliónů chovatelů psů, koček aj. domácích živočichů legální/argumentační základnu pro jejich obranu vůči nemístným požadavkům a zásahům moci výkonné i zákonodárné v jednotlivých obcích/městech do soukromých životů lidí, kteří se chovají slušně, řádně platí, co kde jen můžou a co kdo kde zase vymyslí (např. poplatky za psy, mikročipy, daně skryté v nákupu krmiv, jízdném, službách atd.). Přitom místo toho, aby takovým lidem politici pomáhali rušením různých břemen, tak jim ještě na bedra o to více naloží jak nových poplatků, tak nových povinností, daní atd. Chov zvířat v jednotlivých domácnostech českých občanů se díky tomu stává záležitostí pouze bohatých/mocných osob. Daná situace obzvláště těžce postihuje osaměle žijící spoluobčany, kteří jsou bez vhodného rodinného zázemí a současná/krutá/stresující doba je žene do života v ústraní, kde jedinou útěchu ještě poskytovali alespoň psi, kočky aj. domácí živočichové.

V neposlední řadě by měl tento článek posloužit našim zákonodárcům aj. vlivným osobnostem jako faktický/myšlenkový úvod k nutné novelizaci zákona č. 246/1992 Sb. včetně navazujících předpisů tak, aby již nemohla být tato a související legislativa extenzivně/mylně vykládána, zneužívána proti ústavnímu pořádku a lidu České republiky při výdělečných pokusech² o povinné očipování všech domácích zvířat ani k neústavnímu odpírání lidských práv/svobod a kriminalizaci bezúhonných občanů.

„Zákon České národní rady č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání v aktuálním znění“ je obecně závazným právním předpisem přijatým Parlamentem ČR pro zajištění ochrany především těch zvířat, která se nemohou bránit zvůli člověka. Bohužel - někteří výtečníci dokázali zneužít ke svým výdělečným cílům také tuto legislativu.

Pokud jde o právní sílu výše citovaného zákona: je nadřazen např. městským/obecním vyhláškám a nařízením, avšak podřízen Ústavě, ústavním zákonům a jim naroveň postaveným mezinárodním smlouvám. Ústava, mezinárodní i české zákony, vyhlášky, nařízení, vůbec cokoliv regulující chování člověka i zvířete na této Zemi v rámci západní civilizace posléze podléhá přirozenému právu, které je definováno takto:

„Přirozené právo (latinsky ius naturalis) znamená nepsané právo, které - podle svých zastánců - předchází před vyhlášeným pozitivním právem státu a je mu nadřazeno. Pojem přirozené právo označuje právní řád nebo soustavu práv, které platí nezávisle na vůli zákonodárce a plynou buďto z přirozenosti člověka a společnosti (ius naturale), rozumu (ius rationale) nebo z ustanovení božské autority (Boží zákon - lex divina). Naopak zákonodárce se má řídit zásadami přirozeného práva, například spravedlností, které jeho pozitivním zákonům teprve dodávají legitimitu.“³

V tomto kontextu: Politik, zákonodárce (poslanec/senátor/zastupitel) nemůže rozhodovat o životě občanů tak, jak se mu zlíbí a myslet si, že po dobu výkonu svého mandátu není ničím vázán, že se nemusí občanům zodpovídat, že „on je Bůh“. Jde o vůbec základní princip, který zabraňuje vzniku celospolečenské frustrace nebo nezájmu občanů o veřejné dění, ale také především volně rozpouští snahy o vyvolání revoluce⁴, o vznik despocie/totality.

Dále obecně platí, že povinnosti lze v České republice ukládat fyzickým a právnickým osobám pouze zákonem; podzákonným předpisem - vyhláškou - tak lze činit, jen existuje-li k tomu zvláštní zákonné zmocnění (v takovém případě je sám zákon prováděn). Ještě silněji je tento princip zakotven v českém právním řádu při ukládání placení daní a poplatků, které nelze řešit vyhláškou nebo nařízením, ale výlučně/přesně/taxativně vymezenými paragrafy zákona. Teprve ten pak může např. vyhláška provádět v praxi (s ohledem na čl. 11 odst. 5 Listiny základní práv a svobod). V případě, že se zákon/vyhláška/předpis nebo i jejich pouhá část dostane do rozporu s ústavním pořádkem: takovou legislativu zruší v celku nebo i jen částečně Ústavní soud. Každý občan se také může domáhat ochrany svých práv/svobod v konkrétní kauze u dalších českých i mezinárodních soudů. Pro daňové poplatníky je však daleko rychlejší a jistě i levnější/férovější variantou než soud: pokus o změnu špatného zákona prostřednictvím jeho novelizace. Aktivní občané, kteří nechtějí jen pasívně přihlížet nešvarům výkonné moci, mají plné právo neustále přesvědčovat své politické reprezentanty zvolené ve svobodných volbách, aby předmětný zákon, vyhláška, nařízení, předpis, se kterými nejsou lidé spokojeni, byly upraveny do přijatelné podoby.

Autory Zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání jsou především JUDr. Eduard Huth a JUDr. Hana Málková. Jeho předkladatelem poslancům ke schválení se stala Vláda České republiky, zastupovaná premiérem Petrem Pithartem (Občanské hnutí) a Ministrem zemědělství ČR Bohumilem Kubátem (Občanské fórum a později působení za podpory Občanské demokratické aliance).⁵ Roku 1992 byl zákon schválen v podobě, která umožňovala na jedné straně ochranu zvířat, na straně druhé ovšem dovolovala občanům svobodně pečovat o své domácí mazlíčky bez vměšování moci výkonné do života a soukromí rodiny jako takové.

V následujících letech byla výše uvedená legislativa mnohokrát novelizována⁶. Postupně stále více omezovala práva a svobody člověka (možnosti chovu, transportu, soukromí atd.) i zvířat (předně pohyb a rozmnožování). Snažila se také o reflexi nových technologických trendů, postupů v oblasti označení zvířat včetně sledování záměrů/směrnic/nařízení Evropské unie. Tak došlo k tomu, že byla roku 2004 schválena (v platnosti od 25. 2. 2004) jedna z dalších změn zákona proti týrání zvířat pod číslem 77/2004 Sb. (sněmovní tisk 212/0; částka 25/2004). Předkladatelkou předmětné novely byla Vláda ČR, kterou zastupoval premiér PhDr. Vladimír Špidla (ČSSD) a Ministr zemědělství Ing. Jaroslav Palas (ČSSD).⁷ Právě tato novela zákona č. 246/1992 Sb. zavedla kontroverzní paragraf 13b, který dodnes - v pozdějším aktuálním znění - vykládají zástupci „čipovací lobby“⁸ tak, že si jeho prostřednictvím vynucují povinné implantace cizích elektronických těles do živých těl všech domácích zvířat. VLÁDA PŘITOM NIC TAKOVÉHO NA MYSLI NEMĚLA. Ostatně dejme slovo samotné důvodové zprávě⁹ k novele č. 77/2004 Sb., která jasně dokazuje, že „čipovací lobby“ pouze šikovně využila ne zrovna kvalitní formulaci textu zákona¹⁰, aby docílila jeho extenzivního/mylného výkladu ke svým výdělečným zájmům na úkor daňových poplatníků:

„K bodu 53. K § 13b. Toto nově vložené ustanovení umožňuje přijmout obcím taková opatření, kterými sníží počet TOULAVÝCH zvířat. Jde zejména o regulaci psů, koček, ale i holubů VOLNĚ ŽIJÍCÍCH V OBCÍCH NEBO MĚSTECH. Rovněž upravuje možnost nakládat s OPUŠTĚNÝMI zvířaty jako s odloženou věcí. Tímto mohou být OPUŠTĚNÁ ZVÍŘATA dána ihned do vlastnictví nových chovatelů a není nutné o ně jako o „věc nalezenou“ jeden rok pečovat v útulcích. Jedná se o respektování prospěchu zvířat a též o snížení finanční zátěže obcí za péči o nalezená zvířata.“¹¹

Výsledný text novely č. 77/2004 Sb. (částka 25/2004; sněmovní tisk 212/0) posléze zněl:

„Za § 13a se vkládá nový § 13b, který zní: „§ 13b. Toulavá a opuštěná zvířata. (1) Obec může k regulaci populace toulavých a opuštěných zvířat provést. a) informační, osvětové a jiné účelově cílené preventivní aktivity, zaměřené na prohloubení odpovědného chování člověka k zvířatům, zejména k zvířatům v lidské péči, b) finanční nebo jiné zvýhodnění osob, které se ujaly péče o toulavé nebo opuštěné zvíře, zejména psa nebo kočku, c) trvalé označování všech psů v obci prostředky, které způsobují při aplikaci jen mírnou či přechodnou bolest, zejména tetování nebo identifikace čipem, a evidenci jejich chovatelů, d) odchyt toulavých a opuštěných zvířat, e) podporu činnosti k uskutečnění regulace populace omezováním nekontrolovaných zdrojů potravy a neplánovaného rozmnožování psů a koček podporováním jejich sterilizace. (2) Opatření podle odstavce 1 písm. c) stanoví obec obecně závaznou vyhláškou.“.“¹²

Signifikantní je zde také ZAMÍTAVÉ stanovisko Vlády ČR pana premiéra Špidly k vynucování povinné trvalé identifikace všech psů na území ČR čipem nebo tetováním ze dne 23. června 2004 č. 637, k návrhu zákona o evidenci psů a o změně některých zákonů (sněmovní tisk č. 674)¹³, obzvláště když stejní představitelé moci výkonné byli předkladateli výše citované novely č. 77/2004 Sb. (pánové Špidla a Palas). Stanovisko opět dokládá, že záměrem vlády nebylo trvale označovat čipem nebo tetováním aj. prostředky všechny psy¹⁴. Vláda zřetelně/písemně potvrzuje následující:

„Vláda na své schůzi dne 23. června 2004 projednala a posoudila návrh zákona o evidenci psů a o změně některých zákonů (sněmovní tisk č. 674), a vyslovila s tímto návrhem n e s o u h l a s, a to zejména z těchto důvodů: VLÁDA SE NEZTOTOŽŇUJE S NÁZOREM PŘEDKLADATELŮ, ŽE ZAVEDENÍ CENTRÁLNÍ EVIDENCE PSŮ A OZNAČOVÁNÍ VŠECH PSŮ TETOVÁNÍM NEBO ČIPEM USNADNÍ ŘEŠENÍ PŘÍPADŮ NEBEZPEČNÝCH ÚTOKŮ ZE STRANY PSŮ. Zřízení evidence všech psů na celostátní úrovni by představovalo neúměrně rozsáhlou databázi a průběžné zaznamenávání veškerých změn, týkajících se psů i jejich vlastníků, což by bylo spojeno se značnými náklady. Představu předkladatelů, že vedení takové centrální evidence by nepřekročilo částku 2 mil. Kč (přičemž sami předkladatelé uvádějí počet psů v České republice 2 mil.), považuje vláda za velmi podhodnocenou. Návrh zákona nedostatečně upravuje vedení příslušných evidencí, například není vůbec stanoveno, jaké údaje může obecní úřad od povinných subjektů vyžadovat, není vyznačen vztah mezi navrhovaným zákonem a zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Návrh zákona se nezabývá problémem kontroly plnění v něm navržených povinností. Značné problémy by vyvolala i dvojkolejnost při přidělování evidenčních čísel, přičemž způsob vedení plemenných knih, o něž se opírá jeden ze způsobů přidělování evidenčních čísel, není upraven žádným právním předpisem a jde vlastně o seznam, který vede soukromý subjekt pro své vlastní potřeby.“¹⁵

Všimněme si pak ale velmi kontroverzní formulace ve výsledném znění již výše citovaného odst. 1 písmena c paragrafu 13b novely č. 77/2004 Sb. Důvodová zpráva k této novele hovoří jasně tak, že trvale označovat lze vyhláškou pouze volně žijící nebo toulavá zvířata v obcích/městech. Totéž vyplývá z pojmenování celého paragrafu 13b a jeho smyslu, kontextu. Přitom je třeba si uvědomit: poslanci/senátoři ani pan president neměli po přečtení důvodové zprávy a textu zákona k paragrafu 13b žádných pozměňovacích návrhů nebo připomínek.¹⁶ Po vstoupení novely č. 77/2004 Sb. v platnost pak ovšem vyvstala následující situace: Pokud se některý úředník nebo třeba zastupitel neseznámil s důvodovou zprávou, mohl mylně vykládat výše zmíněný text novely v tom smyslu, že lze povinně čipovat všechny psy v obci, což by samozřejmě způsobilo konflikt s Ústavou, Listinou včetně řady souvisejících zákonů a dokonce by to vytvářelo nemilé mezinárodní incidenty při pokusech o čipování zvířat zahraničních hostů apod. Je příznačné, že zástupci „čipovací lobby“ využili ještě roku 2004 nový paragraf 13b k tomu, aby přesto vykládali jistým starostům/primátorům o nutnosti povinně implantovat čipy všem psům (mj. i s nesprávným odkazem na údajný požadavek Evropské unie), načež tento svůj záměr prosadili neoprávněné do praxe formou některých místních obecně závazných vyhlášek. Počítali s tím, že občané nebudou mít sílu ke své obraně.

Občan Petr Hadaščok st. - člen petičního výboru a spoluautor „Petice proti trvalému označování - čipování psů - zatím ne občanů“ - tak mohl posléze oprávněně/veřejně prohlásit při nedávném prosincovém jednání ostravských zastupitelů:

„Začalo to víceméně Plzeň, Praha, potom České Budějovice, ale ty už to kupodivu zrušily.“¹⁷

Současné znění (prosinec 2013) kontroverzního paragrafu 13b Zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání bylo zavedeno jednou z dalších novel č. 312/2008 Sb. (sněmovní tisk 518/0; částka 100/2008), která reagovala mj. na právní analýzy o neústavnosti výše uvedené formulace paragrafu 13b, odst. 1, písmeno c). Proto tuto část zákona pro jistotu novelizace ÚPLNĚ ZRUŠILA¹⁸. Ústavní soud totiž řadu vyhlášek sepsaných dle původního znění novely č. 77/2004 Sb. zneplatnil (viz dále důvodová zpráva).¹⁹

Předkladatelkou novely č. 312/2008 Sb. se stala opět Vláda ČR. Zastupoval ji premiér Ing. Mirek Topolánek (ODS) a Ministr zemědělství Mgr. Petr Gandalovič (ODS).²⁰ Dolní komora Parlamentu ČR připravila zrychlené projednávání (tedy fakticky bez diskuse) výše uvedené novely tak, aby mohla sněmovna vyslovit s návrhem zákona souhlas již v prvém čtení. Poslanci, senátoři i pan president neměli po přečtení důvodové zprávy a textu zákona k paragrafu 13b žádných pozměňovacích návrhů nebo připomínek.²¹ Novela č. 312/2008 Sb. tak vstoupila v platnost vyhlášením ve Sbírce zákonů 21. 8. 2008.

Důvodová zpráva k novele č. 312/2008 Sb. hovoří mj. takto:

„Dále obsahuje navrhovaná novela formulační úpravy, zejména zpřesnění stávajících ustanovení zákona a doplnění některých nových; navrhují se tedy úpravy a doplnění související s aplikací zákona na ochranu zvířat proti týrání v praxi, které mají odstranit některé výkladové a aplikační nedostatky tohoto zákona. Je nutné zohlednit při provádění ochrany zvířat také poznatky získané za dobu platnosti zákona na ochranu zvířat proti týrání. Mění se nebo se doplňuje řada pojmů zákona, jejichž aplikace působila problémy v praxi. /.../ Návrhem novely zákona je také NOVĚ obcím umožněno označit čipem nebo tetováním TOULAVÉ A OPUŠTĚNÉ PSY v obci, což má přispět ke snížení počtu toulavých a opuštěných zvířat a zamezit jejich opakovaným únikům. /.../ Cílem novelizace je rovněž odstranit výkladové problémy, které vznikaly z různé úpravy některých otázek v různých právních předpisech. /.../ Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, nebyl vykládán jednotně a v některých případech projednávaly porušení obecně závazných vyhlášek obce a v některých případech obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Dle údajů Ministerstva vnitra bylo vydáno v roce 2004 32 a v roce 2005 24 obecně závazných vyhlášek upravujících trvalé označování psů. /.../ K bodu 62 a 64. K § 13b odst. 1 a 2: Dosavadní znění ustanovení § 13b odst. 1 písm. c) a odst. 2 přinášelo v praxi ŘADU VÝKLADOVÝCH PROBLÉMŮ, zejména při formulaci znění obecně závazných vyhlášek obcí a jejich následné kontrole Ministerstvem vnitra. Právní úprava výslovně nestanoví, kdo má hradit označování zvířat, zda má označování zvířat hradit obec nebo jednotliví chovatelé. /.../ Nové znění rovněž zdůrazňuje to, že označování zvířat může provádět pouze odborně způsobilá osoba, a nikoliv například pracovníci obcí nebo chovatelé bez potřebné kvalifikace. Povinnost nechat na základě obecně závazné vyhlášky obce psy označit, se vztahuje POUZE NA TY PSY, KTEŘÍ DOSUD OZNAČENI NEJSOU. VYHLÁŠKOU NEBUDE MOŽNO NASTOLIT STAV, KDY BY MUSELI BÝT OZNAČOVÁNI I PSI, KTEŘÍ JIŽ OZNAČENI JSOU (NAPŘ. Z DŮVODU DOBROVOLNÉHO OZNAČENÍ PSA JIŽ DŘÍVE²²). CÍLEM NOVELIZACE JE ODSTRANIT VÝKLADOVÉ NEJASNOSTI, KTERÉ BY MOHLY VÉST K TOMU, ŽE BY BYLO NUTNÉ RUŠIT NĚKTERÉ OBECNĚ ZÁVAZNÉ VYHLÁŠKY OBCÍ PRO JEJICH NEZÁKONNOST. Navrhovaná úprava nepřináší věcné změny v této oblasti, pouze upřesňuje dosavadní úpravu. V důsledku této úpravy nebude nutné měnit nebo rušit již vydané obecně závazné vyhlášky obcí. Ani po této úpravě nebude možné zapracovat povinnost označení psa do obecně závazné vyhlášky o místním poplatku ze psů. Tato vyhláška je vydávána obcemi za účelem vybrání nebo vymožení poplatku a stanovení dalších povinností, které nesouvisí s poplatkovou povinností, není možné. Obec tedy bude vydávat obecně závaznou vyhlášku, která stanoví povinnost označit psa na základě zmocnění uvedeného v § 13b zákona a v souladu s ustanovením § 10 písm. d) a § 84 odst. 2 písm. i) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů. K bodu 63. K § 13b odst. 1 písm. c): Dochází ke zpřesnění právní úpravy tak, aby bylo jasné, že odchyt toulavých a opuštěných zvířat nemůže provádět pracovník obce bez potřebné kvalifikace. K bodu 65. K § 13b odst. 3: Toto ustanovení má za cíl přispět k ochraně toulavých a opuštěných psů v obci. Umožňuje obcím nechat označit zvíře, i když obec není jeho vlastníkem. Vlastník je povinen toto označení strpět, neboť přispívá k ochraně jeho zvířete. Označené zvíře lze v případě jeho úniku rychle vrátit jeho chovateli. Je možné identifikovat zvířata, která unikají často, nebo která se opakovaně vyskytují v útulku. OZNAČOVÁNÍ SE V TAKOVÉM PŘÍPADĚ TÝKÁ POUZE ZVÍŘAT, KTERÁ DOSUD OZNAČENA NEJSOU. Chovatel je povinen nahradit náklady spojené s označením zvířete pouze v případě, kdy i ostatním chovatelům v obci obecně závazná vyhláška stanoví povinnost nést náklady související s označením zvířete. Nejedná se o nový postup. Řada obcí a obecních útulků již takto v současné době postupuje. Nové ustanovení má tedy za cíl legalizovat dosavadní praxi.“²³

Výsledný text novely č. 312/2008 Sb. (sněmovní tisk 518/0; částka 100/2008) par. 13b platí dodnes (prosinec 2013) a zní:

„§ 13b. Toulavá a opuštěná zvířata. (1) Obec může k regulaci populace toulavých a opuštěných zvířat provést a) informační, osvětové a jiné účelově cílené preventivní aktivity zaměřené na prohloubení odpovědného chování člověka k zvířatům, zejména k zvířatům v lidské péči, b) finanční nebo jiné zvýhodnění osob, které se ujaly péče o toulavé nebo opuštěné zvíře, zejména psa nebo kočku, c) odchyt toulavých a opuštěných zvířat osobou odborně způsobilou k výkonu této odborné veterinární činnosti podle veterinárního zákona, d) podporu činnosti k uskutečnění regulace populace omezováním nekontrolovaných zdrojů potravy a neplánovaného rozmnožování psů a koček podporováním jejich sterilizace. (2) Obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit chovatelům povinnost nechat trvale označit psy, KTEŘÍ DOSUD OZNAČENI NEJSOU, osobou odborně způsobilou k výkonu této odborné veterinární činnosti podle veterinárního zákona f), a to prostředky, které způsobují při aplikaci jen mírnou nebo přechodnou bolest, zejména tetováním nebo identifikací čipem. Obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit povinnost přihlásit psy do evidence a upravit náležitosti a způsob vedení evidence označených psů a jejich chovatelů. (3) Obec může nechat trvale označit osobou odborně způsobilou k výkonu této odborné veterinární činnosti podle veterinárního zákona f) TOULAVÉ A OPUŠTĚNÉ PSY V OBCI, KTEŘÍ DOSUD OZNAČENI NEJSOU, a to prostředky, které způsobují při aplikaci jen mírnou nebo přechodnou bolest, zejména tetováním nebo identifikací čipem. Označení těchto psů hradí obec. Přihlásí-li se chovatel psa nebo zjistí-li jej obec, je povinen obci jí vynaložené náklady na označení toulavého psa nahradit.“²⁴

Paragraf 13b se ve své dikci ke všemu odkazuje také na znění zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně souvisejících zákonů v aktuálním znění, který jednoznačně stanoví v paragrafu č. 42, že lze provádět odchyt pouze „toulavých a opuštěných psů a koček, popřípadě i jiných zvířat“ a to jen za předpokladu, že je to „v zájmu ochrany zdraví lidí a zvířat, popřípadě v jiném veřejném zájmu.“²⁵ Přitom očipování v domácnosti chovaného, řádně přihlášeného, zaplaceného, známkou nebo jiným způsobem označeného psa nelze ani ve snu považovat za veřejný zájem, ochranu zdraví (právě naopak) a samotný akt implantace cizího elektronického tělesa do živého těla zvířete samozřejmě také nezabrání²⁶ jakémukoliv útoku na člověka.

Úmysl předkladatele novely č. 312/2008 Sb. je tedy z hlediska zkoumaného paragrafu 13b zřejmý: Nelze jej aplikovat na všechny psy v obci, nýbrž pouze na toulavé a opuštěné psy, kteří ještě označeni nejsou. VYNUCOVÁNÍ ČIPOVÁNÍ JIŽ REGISTROVANÝCH, ZNÁMKOU NEBO JINÝM ZPŮSOBEM OZNAČENÝCH ZVÍŘAT VČETNĚ UVALOVÁNÍ S TÍM SPOJENÝCH NÁKLADŮ NA SAMOTNÉ CHOVATELE NEBO PŘENESENĚ NA KAŽDÉHO DAŇOVÉHO POPLATNÍKA: NAPLŇUJE ZNAKY NEZÁKONNÉHO POSTUPU/OPATŘENÍ. Občané a sdělovací prostředky se tedy ptají: Kdo za tím vším stojí, komu to prospívá a kdo na tom vydělává?

Pokračujme však v našem výkladu.

Aktuální (prosinec 2013) znění zákona č. 246/1992 Sb. přitom také jasně definuje v § 3, písmenu h), i) toulavé a opuštěné zvíře:

„Pro účely tohoto zákona se rozumí h) toulavým zvířetem zvíře v lidské péči, které není pod trvalou kontrolou nebo dohledem fyzické osoby nebo chovatele a které se pohybuje volně mimo své ustájení, výběhové prostory nebo mimo domácnost svého chovatele, i) opuštěným zvířetem zvíře původně v lidské péči, které není pod přímou kontrolou nebo dohledem fyzické osoby nebo chovatele a ze zjištěných skutečností vyplývá (nutnost provést poctivé šetření a zjistit, o jaké zvíře se jedná - nikoliv je automaticky kategorizovat jako toulavé zvíře a provádět čipování a to obzvláště nikoliv u těch psů, kteří jsou již označeni známkou a jejichž držitel je tedy znám, pozn. autora), že ho jeho chovatel opustil s úmyslem se jej zbavit nebo ho vyhnal,“²⁷

Stávající právní praxe pro oblast domácích zvířat (např. psi, kočky, holubi atd.), která necestují za hranice ČR - ani nejsou využívána k obchodním účelům - posléze považuje za zvíře patřící svému držiteli (neopuštěné zvíře) především takového živočicha, který je označen známkou („pet tag“) na viditelném místě - většinou na obojku. Tento fakt dokládají tisícovky obecně závazných vyhlášek měst a obcí České republiky o výběru poplatků z držby psů. Vycházejí mj. předpisy hlavně ze Zákona o obcích č. 128/2000 Sb. v aktuálním znění a Zákona o místních poplatcích č. 565/1990 Sb. taktéž v aktuálním znění. Jestliže právo formou podzákonné normy (vyhlášky) uznává - dokonce vyžaduje i sankcionuje²⁸ - jeden z právoplatných způsobů označení domácích mazlíčků formou klasické psí známky²⁹ (stačí se na to zeptat většiny starostů) a tyto identifikační štítky vydává dokonce místní samospráva držitelům psů jako trojrozměrný doklad o zaplacení poplatku, o uznání práva držby i o provedené registraci psa na území města/obce, pak je opět zcela zřejmé, že také dle zásady „Opinio juris sive necessitatis“³⁰ slouží psí známka v rámci systému právoplatné metody označení/identifikace psa a jeho držitele. Reálné zkušenosti nám ke všemu ukazují: Obce vynucující povinné čipování (nebo i tetování) ještě navíc chtějí, aby se chovatelé psů podrobili také nošení známky³¹, čímž dochází ke dvojímu označení i faktickému vícečetnému zdanění (nabytí psa = příjem, z toho plyne poplatek za psa + poplatek za očipování + související poplatky; poplatek zde může být vnímán jako forma daně) stejného živočicha v soukromém vlastnictví. Podobné vícečetné vynucování zdaňování lze pokládat dle českého Nejvyššího správního soudu za nezákonné.³² Ústavní soud již v minulosti judikoval, že obec/město nesmí vybírat od občanů žádné poplatky, které nejsou taxativně vymezeny³³ v zákoně o místních poplatcích (Listina hovoří obecněji - o jakémkoliv zákoně) a jen v takovém rozsahu, který tento zákon umožňuje. Zákon definující přesně - taxativně - výši tzv. „čipovacího poplatku“ (viz např. zastropovaný poplatek ze psů) v ČR neexistuje a občané jsou tedy nezákonně nuceni pouhými vyhláškami k povinnému utrácení citelných/neohraničených sum za systém trvalého označování svých domácích zvířat. Tento fakt byl mj. jedním z mnoha dalších důvodů nutné novelizace slovenské obdoby českého zákona na ochranu zvířat proti týrání, když zde některé osoby požadovaly za implantaci mikročipu a zápis do databází chovatelských údajů stále větší a větší finanční odměny, které vystrašení občané pod hrozbou likvidačních pokut za neočipování platili. Takové zneužití zákona bylo opravdu dech beroucí. Podobně viz protesty farmářů na Novém Zélandu, kteří si vymínili změnu zákona a osvobodili své psy od povinného čipování. Viz také situace v Kalifornii, kde guvernér vetoval zákon o povinném čipování domácích zvířat; v Texasu, kde lidé svými protesty zmírnili čipovací vyhlášku. V Polsku pravidelně justice ruší neústavní znění místních vyhlášek o povinné implantaci mikročipů a sběru osobních dat chovatelů. Viz také soudní spory v Británii aj.

Dále je třeba vnímat rozdíl mezi globálně i v ČR uznávanou definicí kategorie tzv. „trvalého označení“, kam bývá zpravidla řazeno tetování/čipování včetně dalších modernějších metod (v případě hospodářských zvířat jde třeba o starší používané trvalé označení formou výžehu, vrubování apod.) a „označením“ jako takovým, pod které spadají všechny známé způsoby označení zvířat mj. klasická psí známka. Jak jsme již uvedli: Ta slouží jako doklad o zaplacení poplatku obci i jako identifikátor psa pro účel dohledání jeho držitele - viz tisíce případů navrácených psů ke svým chovatelům každý rok v rámci celé ČR. Psí známky používají s úspěchem chovatelé, příslušníci městské policie i ozbrojených sil a pověřené úřední osoby v Evropě po stovky let a v rámi ostatního světa už podobné systémy fungují dokonce celá tisíciletí³⁴ jako vhodný identifikátor zvířat a důkaz o zaplacení poplatků/daní, kvalitě chovu atd.. Tedy shrnuto: Za „označení“ domácího mazlíčka považuje právní praxe nejen v ČR klasickou známku, tetování, čipování nebo jiné způsoby (adresář, přívěsek, obojky aj.) a za „trvalé označení“ zvířete (podmnožina všech známých forem označení) zpravidla pouze tetování nebo čipování (ale také nové moderní metody). Viz především kategorizace Světové organizace pro ochranu zvířat (“World Society for the Protection of Animals“ - WSPA), která vysoce hodnotí právě psí známky a řadí je k „částečně trvalým“ („semi permanent“) metodám označení a nikoliv např. k „dočasným“ („temporary“). V této souvislosti a díky výše citovanému par. 13b zákona č. 246/1992 Sb. lze pak dokonce pohlížet na všechny psy označené známkou jako na zvířata už „částečně trvale označená“.

Nový Občanský zákoník výše uvedenou praxi od 1. 1. 2014 potvrzuje a dále rozšiřuje.³⁵ Podle něj je zvíře považováno za označené nejen skrze tzv. trvalé formy označení - mikročip či tetování - ale také ostatními vhodnými způsoby označení, kam logicky patří i psí známky aj. možnosti.

Důvodová zpráva předkladatele nového Občanského zákoníku hovoří takto:

„Jednak jde také o zvířata označená takovým způsobem (např. tetováním, čipem, kroužkem APOD.), že LZE VLASTNÍKA ZJISTIT; v těchto případech si vlastník vlastnické právo podrží. /.../ Ze zřejmých důvodů se i pro tyto případy navrhuje stanovit speciální pravidlo, je-li zkrocené zvíře OZNAČENO TAK, ŽE LZE PODLE OZNAČENÍ ZJISTIT JEHO VLASTNÍKA.“³⁶

Nový Občanský zákoník zmiňuje právoplatné možnosti označení zvířete v § 1046, § 1047 a § 1056:

„§ 1046 /.../ (2) Zajaté zvíře se stane zvířetem bez pána, jakmile získá svobodu a jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá nebo nehledá ve snaze je znovu zajmout. Takové zvíře se však zvířetem bez pána nestane, je-li OZNAČENO TAKOVÝM ZPŮSOBEM, ŽE LZE JEHO VLASTNÍKA ZJISTIT. § 1047. (1) Zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá a které se ani samo k vlastníkovi v přiměřené době nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se stává zvířetem bez pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku jeho vlastník, na veřejném statku pak kdokoli. Platí, že přiměřenou dobou pro návrat zvířete k vlastníkovi je doba šesti týdnů. (2) Odstavec 1 se nepoužije, je-li ZVÍŘE OZNAČENO TAKOVÝM ZPŮSOBEM, ŽE LZE JEHO VLASTNÍKA ZJISTIT. /.../ „§ 1056. (1) Nálezné náleží nálezci i tehdy, když LZE VLASTNÍKA ZŘEJMĚ POZNAT ZE ZNAMENÍ NA VĚCI, NEBO Z JINÝCH OKOLNOSTÍ.“³⁷

JUDIKÁT ÚSTAVNÍHO SOUDU ZE DNE 17. PROSINCE 1997, SP. ZN. PL. ÚS 33/97 (Č. 30/1998 SB.), kterým byl zrušen k návrhu prezidenta republiky Václava Havla zákon č. 243/1997 Sb., jenž měl novelizovat zákon na ochranu zvířat, uvádí:

„´Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis³⁸ atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity. Akceptace i dalších pramenů práva, kromě práva psaného (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle, nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.´ Díky rozhodnutí Ústavního soudu bylo do českého práva výslovně zahrnuto i právo nepsané, právní obyčeje, čímž byl rozhodnut do té doby pouze teoretický právní spor o jejich právní závaznosti. Právní obyčej byl nálezem uznán jako samostatný pramen práva, byť pouze praeter legem ³⁹, tedy pokud psané právo nestanoví jinak. A protože v tomto případě Ústava jinak nestanovila, bylo veto podáno včas.“⁴⁰

„Dokument institucionalizující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot a formující mechanizmus a proces utváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí. Jinými slovy nemůže fungovat mimo minimálního hodnotového a institucionálního konsenzu. Pro oblast práva z toho plyne závěr, že pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti. Tuto tezi potvrzují nejen teoretické analýzy, ale především dějiny 20. století, spjaté s existencí totalitních států. Mechanické ztotožnění práva s právními texty se stalo vítaným nástrojem totalitní manipulace. Učinilo zejména z justice poslušný a nemyslící nástroj prosazování totalitní moci. Dalším naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu.“⁴¹

Výše uvedené teze Ústavního soudu se přiřadily k těm vůbec nejpřelomovějším rozhodnutím justice v dějinách samostatné České republiky. Přijetí nepsaného práva/právního obyčeje za naprosto relevantní normu včetně nutnosti zkoumání dalších pramenů, šetření smyslu, účelu a záměru předkladatelů zákonů při jejich výkladu: to vše samozřejmě představuje velice důležitý argument pro uznání označování psů a dalších domácích zvířat formou psí známky za zcela legální prostředek označení nejen mimo již uváděný rámec existujících tisíců regionálních podzákonných norem (vyhlášek) jednotlivých měst/obcí v souvislosti s výběrem poplatku ze psů, nýbrž také dle již výše v textu citovaného faktu používání psích známek „praeter legem“ po stovky a v některých zemích v rámci podobných systémů označení zvířat už dokonce po tisíce let pro plnění poplatkových/daňových/identifikačních/chovatelských aj. povinností obyvatelstvem státu. Absence přesné zákonné definice označování domácích zvířat (psi, kočky atd.) pak samozřejmě také dává prostor pro uplatnění „argumentum a silentio legis” - jestliže určitá skutečnost není právem upravena, pak pro subjekty práva platí základní právní a dokonce ústavní zásada⁴², že co není zákonem zakázáno, je povoleno, a naopak PRO STÁTNÍ ORGÁNY PLATÍ, ŽE NEMAJÍ V DANÉ VĚCI PRAVOMOC.

Ani Evropská unie nepožaduje povinné čipování⁴³ nebo obecně trvalé označení domácích zvířat (psi kočky, fretky) v případě, když necestují přes hranice členského státu unie, nebo nejsou využívána k obchodní činnosti. Jde o většinu domácích zvířat. Označování psí známkou je v takové situaci naprosto v souladu s evropským právem.

Na tomto místě bychom měli dále připomenout, že tento právní názor zastává nejen již od svého vzniku společenství Necipujtenas.cz, nýbrž též ostravský zastupitel pan Jan Becher z „Hnutí Ostravak“. Jedenáctého prosince 2013 se snažil svým kolegům zastupitelům vysvětlit: Vynucování povinného čipování již označených psů, kteří mají majitele, představuje nelegální čin.

Jan Becher z „Hnutí Ostravak“:

„/.../ kde se hovoří v paragrafu 13b o povinném - o možnosti obcí ukládat občanům povinnost trvalého označování psů, tak ta věta zní, že obec má na to právo, pokud ti psi již označeni nejsou, ovšem neříká se v té větě, že trvale označeni nejsou a já se zároveň ptám, zda např. registrace psa a označení psí známkou nelze už za takovouto, takovéto nebo tu registraci respektive označení psa považovat, i když není trvalé, protože v zákoně se vyloženě nehovoří o tom, že se musí trvale označit psi, kteří trvale označeni nejsou. Mířím tím samozřejmě tam, že myslím si, že ta cesta té dobrovolnosti, či motivace občanů i mně osobně konvenuje a myslím si, že je tohle to vhodnější než represivně tlačit na občany a jenom doufám, že opravdu existuje právní jistota, že se v budoucnu nemohou objevit žádné spory. Umím si představit majitele drahého plemene, dobře zajištěného, který dostane padesátitisícovou pokutu, že by byl schopen se soudit s městem a mohly by tím vzniknout nějaké škody. Děkuji.“⁴⁴

Pan Ing. Petr Kajnar - primátor Statutárního města Ostravy tehdy reagoval:

„Děkuji. Já se zeptám kolegyně, jestli může odpovědět? Může.“⁴⁵

Mgr. Renata Kolková - vedoucí Legislativního a právního odboru Statutárního města Ostravy:

„Takže dobrý den dámy a pánové. Dle mého názoru je to zcela v souladu se zákonem a tento můj názor, potažmo názor právní komise, také zastává Veřejný ochránce práv, který hovoří o tom, že trvale označit psy čipem je zákonnou povinností každého majitele tohoto psa, pokud tak stanoví obecně závazná vyhláška.“⁴⁶

Nutno poznamenat, že výše uvedená stanoviska města ani podřízených ombudsmana nejsou právně závazná a ve světle předchozího výkladu o to více ztrácejí na své relevanci. Právně závazné rozhodnutí může poskytnout pouze soud. Navíc Veřejný ochránce práv v prosinci 2013 ohlásil svou rezignaci. Jedním z řady spekulativních důvodů mohlo údajně také krom jiného být jarní vyjádření jeho podřízených k problematice vynucování čipování, které se nezastávalo práv občanů.

Pan Ing. Petr Kajnar - primátor Statutárního města Ostravy - však ještě pro jistotu 11. 12. 2013 prohlásil:

„Dobře, já Vám řeknu, že já teda řeknu, že jak právníkům města, tak legislativně právní odbor si stojí za svým názorem, ale netvrdím a to eventuálně jsem netvrdil nikdy, že 100% jejich právních názorů je, bude potvrzených nejvyšším soudem světa a potom Pánem Bohem. Takže i to tak, že to napadnete a za 3-4 roky se dovíte, kdo měl pravdu. To máte jedinou jistotu, ale prostě kdo měl pravdu. Tak jak to vyloží asi Nejvyšší správní soud nebo někdo, kdo ještě ví, kde leží pravda ...“⁴⁷

Takové veřejně deklarované vyjádření pana primátora Ostravy ovšem vytvořilo opravdu závažný problém. Lidé se díky tomu důvodně domnívají, že ostravští zastupitelé schvalují některé obecně závazné vyhlášky metodou pokus/omyl bez zajištění opravdové právní jistoty pro své občany - tzv. „Legal certainty“. Již samotný tento fakt pak zakládá porušení ústavního pořádku České republiky a základních principů právního státu k jakým patří mj. zejména jednoznačnost a nezměnitelnost právního řádu. Existuje-li o dané normě důvodná pochybnost⁴⁸, neměla by taková norma být vůbec aplikována až do doby, než bude pochybnost zcela odstraněna, když v případě měst a obcí umožňuje zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání v aktuálním znění takovou normu nezavést. Vždyť také evropské právo garantuje každému občanu unie to, že legislativa a rozhodnutí správních orgánů musí být jednoznačné, precizní, jasné („laws and decisions must be definite and clear“)⁴⁹. Občané nemohou být používáni jako „pokusní králíci“ moci výkonné!

Jestliže se dále podíváme na Zákon č. 500/2004 Sb. - Správní řád v aktuálním znění - nalezneme zde černé na bílem: Pokud není vynucování čipování zvířat již označených (viz výše) v souladu se zákonem, jde o závažný zásah do občanských svobod/práv a společně s plánovanými čipovacími kontrolami nejrůznějšího typu to představuje překročení rámce ústavního pořádku. Veřejná správa je totiž definována jako služba veřejnosti a nikoliv jako „komorník“ zprostředkovávající výdělečné zájmy „čipovací lobby“. Představitelé veřejné správy se musí ze zákona chovat zdvořile a vycházet vstříc každému občanovi ČR a nikoliv pouze svým bohatým/mocným/vlivným souputníkům. Nesmí být vynucováno něco, k čemu není zákonné oprávnění, nebo o čem existuje důvodná pochybnost. Stejně tak musí být neustále zjišťován aktuální stav věci a opět odstraňovány důvodné pochybnosti a nikoliv vyzývat občany k soudním procesům, aby se tedy zjistilo, jak to ve skutečnosti je. Zákon dále veřejnou správu přímo nabádá k dosažení smírného řešení a k odstraňování rozporů. Jde přeci o závažnou otázku nelegálního vynucování čipování na miliónech občanů České republiky a jejich zvířatech. Hraje se zde také o obrovské finanční částky, které jen v případě komplexní veterinární péče o psy dosahují v České republice dvou miliard korun ročně.⁵⁰ Ostatně dejme slovo Správnímu řádu, který občany chrání před nelegálním vynucováním čipovacích úkonů:

„§ 2. (1) Správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen "právní předpisy"). Kde se v tomto zákoně mluví o zákoně, rozumí se tím též mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu. (2) Správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. (3) Správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen "dotčené osoby"), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. (4) Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. § 3. Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. § 4 (1) Veřejná správa je službou veřejnosti. Každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc. (2) Správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. (3) Správní orgán s dostatečným předstihem uvědomí dotčené osoby o úkonu, který učiní, je-li to potřebné k hájení jejich práv a neohrozí-li to účel úkonu. (4) Správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy. § 5. Pokud to povaha projednávané věci umožňuje, pokusí se správní orgán o smírné odstranění rozporů, které brání řádnému projednání a rozhodnutí dané věci.“⁵¹

Konečně viz i nový Občanský zákoník a jeho úvodní paragrafy 2, 3, 4, 6, 8 aj., které zdůrazňují, že není možné vynucovat právní výklad, který jde proti úmyslu zákonodárce, proti smyslu slov legislativy, dobrým mravům, vede ke krutosti, bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Nezákonné nucení lidu zodpovědnými osobami k povinnému čipování zvířat (viz definice v předcházející části textu) všechny tyto znaky naplňuje (viz např. praktické zkušenosti zde).

„§ 2. /.../ (2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. (3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. /.../ § 3. (1) Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. /.../ § 4. (2) Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti. /.../ § 6. (1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. (2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu../.../ § 8. Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.“⁵²

Také důvodová zpráva k novému Občanskému zákoníku, pod kterým je mj. právní kapacity podepsán někdejší ministr spravedlnosti JUDr. Jiří Pospíšil (ODS), zřetelně upozorňuje, že doba totalitního výkladu zákonů skončila a přirozené právo, svoboda člověka v jeho každodenním životě: patří k těm vůbec nejzákladnějším hodnotám našeho státu a ústavního pořádku. STÁT SVOBODU ČLOVĚKU NEDÁVÁ, NÝBRŽ ZARUČUJE MU JI. ČLOVĚKU MUSÍ STÁT PONECHAT CO NEJŠIRŠÍ SVOBODNÝ PROSTOR.

Důvodová zpráva k novému Občanskému zákoníku mj. uvádí:

„Návrh vychází z ideje, že funkční určení soukromého práva je sloužit člověku jako prostředek k prosazování jeho svobody. Účel občanského kodexu je umožnit i garantovat svobodné utváření soukromého života, a ponechat tedy co nejširší prostor svobodné iniciativě jednotlivce. Proto také osnova klade zásadní důraz na hledisko autonomie vůle. Se zřetelem k tomu se za první princip soukromého práva nepokládá rovnost osob, ale princip autonomie vůle. Hledisko rovnosti osob nemůže být určující v prvé řadě, protože důraz na zásadu rovnosti jako určující pro občanské právo neodpovídá skutečnému stavu. /.../ Návrh občanského zákoníku vychází z faktu, uznaného i českým ústavním pořádkem, že PŘIROZENÁ SVOBODA ČLOVĚKA MÁ PŘEDNOST PŘED STÁTEM V TOM SMYSLU, ŽE STÁT NENÍ TVŮRCEM SVOBODY ČLOVĚKA, ALE JEJÍM OCHRÁNCEM. I podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod STÁT ČLOVĚKU SVOBODU NEDÁVÁ, NÝBRŽ ZARUČUJE MU JI. Z tohoto pojetí vychází hledisko autonomie vůle. Autonomie vůle je pojata jako způsob určení a utváření vlastního právního postavení jednotlivce z jeho iniciativy a v důsledku jeho chtění. JE-LI PRVNÍ HODNOTOU PRÁVNÍHO STÁTU SVOBODNÝ ČLOVĚK A OCHRANA JEHO PŘIROZENÝCH PRÁV, PLYNE Z TOHO PRO SOUKROMÉ I OBČANSKÉ PRÁVO NEZBYTNOST PONECHAT CO NEJŠIRŠÍ PROSTOR JEHO ROZHODNUTÍ, JAK JE Z VLASTNÍ INICIATIVY PROJEVÍ A USKUTEČNÍ. A protože člověk nejčastěji sdílí své soukromé záležitosti s jinými osobami, je základním soukromoprávním nástrojem pro uspořádání těchto záležitostí konsens vyjádření ujednáním. Smlouvě a smluvní svobodě se tudíž ponechává rozsáhlý prostor; zákon vystupuje jako ultima ratio jen tam, kde dohoda vůbec není možná, anebo nedojde-li k ní. Tento koncept vychází ze zásadních kautel našeho ústavního pořádku, jak je vyjadřují česká Ústava (čl. 2 odst. 4) i Listina základních práv a svobod (čl. 2 odst. 4). /.../ ´Scire leges non hoc est verba eorum tenere, sed vim ac potestatem´ (znát zákony neznamená držet se jejich slov, ale pochopit jejich účinnost a sílu). Vzhledem k tomu se stanoví, že právo není samoúčelné a že se připíná k určité hodnotové soustavě, vyjádřené ve shodě s naším ústavním pořádkem právě a především zásadami práva přirozeného. Základní smysl je v pojetí, že PŘIROZENÁ PRÁVA ČLOVĚKA PŘEDSTAVUJÍ LIMIT PRO ZÁKON, A NIKOLI NAOPAK. Se zřetelem k tomu se navrhuje formulovat výslovné pravidlo, že výklad zákona (ve smyslu judikatury Ústavního soudu tzv. jednoduchého práva) může být správný, jen jde-li o výklad vykazující ústavní konformitu a respektující obecné právní principy plynoucí z ústavního pořádku, jakož i obecné zásady soukromého práva. V tom směru se čelí zejména bezhodnotovému právnímu formalismu, jehož masivní nástup v 90. letech působí mnoho škod. Uvedený formalismus má různé příčiny, z nichž do popředí významně vystupuje tradice výkladu zákona, jaká byla typická zejména pro období tzv. socialistického práva. Zároveň však osnova usiluje čelit i tendencím k možné libovůli při výkladu zákona, a to právě nařízením, že ZÁKONNÝM USTANOVENÍM NELZE PŘIKLÁDAT JINÝ SMYSL, NEŽ JAKÝ ODPOVÍDÁ JEJICH SLOVŮM A JASNÉMU (TO JEST ZŘEJMÉMU, JASNĚ PROJEVENÉMU A Z TEXTU ZÁKONA INTERPRETACÍ ODVODITELNÉMU) ZÁKONODÁRCOVĚ ÚMYSLU. Protipólem bezduchého formalismu jsou právě ty případy z rozhodovací praxe, kdy při právním hodnocení věci rozhoduje jen vůle soudce, byť třeba i ignoruje jasná slova zákona. Rozlišuje se tudíž mezi literou zákona a jeho duchem v tom smyslu, že litera zákona je jen celkový smysl holých slov. „Význam slov totiž, skoro všech, je buď v nich samých nebo v přeneseném jich užívání velmi různý a může znamenati velmi mnoho. Ale význam zákona nemůže být než jeden.“ Předpokládá se, že úmysl zákonodárce je vždy spravedlnost. Mezi literou a duchem zákona však není rozpor: duch zákona pomáhá odhalit pravý význam slov zákonných ustanovení.⁵³ Proto navržené ustanovení zdůrazňuje, že zákon nelze vykládat jen z jeho slov, ale je nutno přihlížet především k jeho smyslu. Zákonodárce si musí být vědom, že slova zákona nemusí vždy dokonale vyjádřit jeho úmysl, a proto ukládá soudci, aby tato slova zvažoval, poměřoval je právními principy a zásadami, nespokojil se jen s gramatickým výkladem a hledal skutečný obsah zákona. V třetím odstavci se navrhuje stanovit, že skutečného smyslu zákona třeba šetřit nejen při výkladu zákonných ustanovení (interpretaci), ale také při jejich používání (aplikaci). Tím nejobecnějším kritériem je hledisko spravedlnosti. Zdůrazňuje se, že povaze soukromého práva odpovídá to hledisko, že musí přijmout za své konstrukce přijatelné pro obyčejné lidské cítění a se zřetelem k citu obyvatelstva pro spravedlnost musí být tyto konstrukce také aplikovány. Poukazuje-li se v odstavci 1 na ústavní pořádek, plyne z toho, vzhledem k čl. 10 a 10a odst. 1 Ústavy, že výklad ustanovení soukromého práva musí být konformní i s právem Evropské unie. K § 3: Celé ustanovení má interpretační význam a otevírá tak blok paragrafů, jimiž se stanovují hlavní směrnice pro hledání a poznání skutečné zákonodárcovy vůle. Základní myšlenka, z níž se zde vychází, je idea, že zákon nepodložený velkými principy je stvořen jen k tomu, aby se překrucoval nebo vnucoval, a následkem toho jeho paragrafy stíhá osud ustanovení jen přechodných.⁵⁴ (Viz mnohé novelizace zákona České národní rady č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání a výše uváděné změny paragrafu 13b dotyčného zákona v letech 2004 a 2008, pozn. autora) Toto riziko se osnova snaží odvrátit metodou dále popsanou. Prvním odstavcem se kodex soukromého práva přihlašuje k zásadám přirozeného práva a staví na nich. Jiný přístup nemohl být se zřetelem k Listině základních práv a svobod ani zvolen. LISTINA JIŽ V PREAMBULI UZNÁVÁ NEPORUŠITELNOST PŘIROZENÝCH PRÁV ČLOVĚKA A K JUSNATURALISTICKÉ KONCEPCI LIDSKÝCH PRÁV SE, STEJNĚ JAKO ÚSTAVA, SAMA HLÁSÍ.⁵⁵ Toto pojetí se neomezuje jen na formulaci § 3 odst. 1, které nelze chápat jako proklamaci, ale jako vyjádření účelu zákona a vodítko pro řešení složitých právních případů (hard cases). /.../ Důraz na přirozené právo člověka brát se o vlastní štěstí neodpovídá jen běžně přijímané představě, že si každý člověk přeje být šťastný. Pojetí § 3 odst. 1 vychází z poznání, že svoboda člověka není samoúčelná. Moc jednotlivce činit, co chce, v souladu se svým vlastním určením, pojímaná abstraktně, může vést k dobrým i k zlým činům a v tomto smyslu stojí mimo obecné pojmy dobra a zla (de Jacourt). Ústavně chráněná svoboda jednotlivce není samoúčelná. Ve vztahu k soukromým záležitostem člověka má svůj cíl, kterým je osobní štěstí. Přijatá koncepce má své filosofické a sociální zdůvodnění spjaté s tradicí i současností evropského myšlení od antiky po dnešek. Jak připomíná již na počátku zdejší civilizace Démokritos, zákon může životu lidí prospět, jen chtějí-li oni sami, aby se jim dobře dařilo.⁵⁶ Nic nezdůvodňuje lépe správnost uvedeného přístupu, než fakt, že „veškerá západní kultura směřuje k individuálnímu hledání štěstí.“⁵⁷ Ve známých slovech Deklarace nezávislosti Spojených států o nezcizitelném právu na vytváření osobního štěstí nelze vidět argument proti tomu, co bylo právě uvedeno. Naopak, Thomas Jefferson se odklonem od formulace Johna Locka akcentující hledisko majetku přihlásil důrazem na osobní štěstí člověka k myšlenkovému proudu tlumočenému zejména francouzskými osvícenci a jako štěstí chápal všestranný sociální a kulturní rozvoj jednotlivce.⁵⁸ Ostatně, v Praze již v r. 1774, tedy dříve, než Jefferson napsal do americké Deklarace známá slova o přirozeném právu na štěstí, přednášel na půdě zdejší univerzity profesor K. H. Seibt, jak blaho státu závisí na štěstí jeho občanů. I to odpovídá myšlenkovému konceptu, který precizně formuloval již Aristoteles, a podle něhož vlastní štěstí motivuje člověka k soudržnosti, konání dobra a pomoci ostatním (což ostatně potvrzuje trvající sociální zkušenost), a tím i k dosažení stavu, označovaného Aristotelem jako blaženství. Osnova bere na vědomí diferencovanost představ různých lidí o vlastním štěstí. PŘÍZNAČNÝM PRVKEM TOTALITARISMU JE PŘEDSTAVA, ŽE STÁT SÁM NEJLÉPE VÍ, CO JE ŠTĚSTÍ, A SNAHA VNUTIT JE ČLOVĚKU I PROTI JEHO VŮLI. Proto se respektuje, že každý může žít podle svého, neporušuje-li přitom práva jiných, a že každý může usilovat o vlastní štěstí podle libosti, nepůsobí-li to jiným bezdůvodnou újmu. Tak se vzájemně doplňují dvě hlavní zásady soukromého práva: zásada autonomie vůle a zásada neminem laedere. /.../ Navržené ustanovení bere v úvahu dvě základní pravidla: Neminem laedid qui iure suo utitur (Kdo vykonává svoje právo, nikomu neškodí) a Mal enim iure nostra uti non debemus (Nemáme však zneužívat svoje právo). Z toho důvodu se nezakazuje výkon práva, jímž se právo zneužívá, neboť zneužití není výkonem práva, nýbrž jde o protiprávní (nedovolený) čin, a proto mu nelze přiznat ochranu. Vzhledem k tomu, že i zákaz zneužití může být zneužit, klade se důraz na zákaz činů, kterým je právo zjevně zneužito, protože o naplnění skutkové podstaty nesmí být při právním posouzení pochybnost. Jedná se tedy o takové zneužití, které lze prokázat. Jsou-li pochybnosti, musí být chráněn ten, kdo subjektivní právo má a dovolává se jej. Sankcí za zneužití práva je odmítnutí právní ochrany zdánlivého výkonu práva. Má-li tedy být sankce naplněna, závisí to, ostatně jako ve výrazné většině situací upravených soukromým právem, na vůli osoby zneužitím práva dotčené. Navržená úprava je obecná, netýká se jen majetkových práv, na něž dopadá čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (Listina v čl. 11 odst. 1 vztahuje vlastnictví k majetku vůbec, nikoliv jen k hmotným předmětům), neboť ke zneužití práva může dojít a dochází i ve sféře práv osobních. Zvláštním případem zneužití práva je šikana jako chování, jímž se právo zneužívá za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena škoda. Na šikanu pamatují zvláštní ustanovení při úpravě věcných práv a práv obligačních.“⁵⁹

Vynucování povinných implantací cizích elektronických předmětů do živých těl domácích zvířat (viz podrobnější popis v úvodní části textu) a nucení lidí k nadbytečnému sdělování svých osobních údajů v souvislosti s fungováním celého čipovacího systému je pak v tak ostrém/kontrastním rozporu s ústavním pořádkem, že další setrvání na pozicích „legislativního/výkladového násilí“ - „stylem: čipuj nebo uvidíš“ - a provádění „čipovacích“ kontrol/pokutování je v tomto kontextu již nadále neudržitelné.

Legislativa, kterou sám zákonodárce mění pro evidentní rozpor s Ústavou a jinými předpisy (viz výše popsaný paragraf 13b zákona České národní rady č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání a situace z let 2004/2008), která navíc způsobuje důvodné pochybnosti slušným občanům a městským/obecním zastupitelům, dále vytváří problémy i náklady na zjišťování faktického stavu i soudní spory (viz výše): by měla být uvedena co nejdříve novelou do ústavně a lidsky přijatelného stavu. Občan nesmí být špatnou dikcí zákona postihován na svých ústavních právech a svobodách.

Pro ilustraci uveďme, že slovenští zákonodárci byli nuceni změnit text svého zákona o veterinární péči tak, aby byla zachována dobrovolnost v trvalém označování většiny domácích zvířat mikročipem.

V Polské republice je už situace tak daleko: Orgány vyšších územně samosprávných celků (vojvodové), správní soudy prvního stupně včetně Nejvyššího správního soudu („Naczelny Sąd Administracyjny”) ve Varšavě ruší s železnou pravidelností vyhlášky měst, které vynucují povinné čipování a s ním související systém sběru osobních dat občanů.

Z mnoha známých polských kauz, které jsme již dříve popisovali:

• Radní města Siedlce (cca 77.000 obyvatel) prosadili v březnu 2013⁶⁰ formou vyhlášky další zpřísnění podmínek chovu domácích zvířat včetně povinného čipování a to v rámci mantinelů stanovených již jiným místním předpisem⁶¹ z roku 2008. Občané se však proti takovému násilnému kroku postavili: Jejich podněty vyslyšel na základě dřívějších rozhodnutí svých kolegů, správních soudů i ombudsmana⁶², vojvoda Jacek Kozłowski (Občanská platforma - „Platforma Obywatelska” - PO). Ten měl jako dozorující orgán v kompetenci rozporování legislativních předpisů místní samosprávy. Na konci dubna 2013 dotyčnou čipovací vyhlášku zrušil⁶³. Ve svém zdůvodnění uvedl fakta, která lze použít pro podobné případy legislativy⁶⁴ a vynucování čipování v České republice (např. správní nebo Ústavní soud):

1. Rada města hrubým způsobem opakovaně porušila zákony o ochraně zvířat a osobních údajů. PŘEDNĚ SI SAMA ŠPATNĚ „DEFINOVALA OPUŠTĚNÉHO PSA” JAKO ZVÍŘE, KTERÉ NENÍ NIJAK OZNAČENO. VYHLÁŠKA O POVINNÉM ČIPOVÁNÍ SE PODLE VOJVODY NESMÍ VZTAHOVAT PLOŠNĚ NA VŠECHNY PSY, KTEŘÍ ŽIJÍ NA ÚZEMÍ MĚSTA, ALE POUZE NA ZVÍŘATA BEZ PÁNA A BEZ DOMOVA. To, o jaké zvíře se jedná, musí být teprve předmětem zjišťování.⁶⁵

2. Vedení města Siedlce nařídilo povinné čipování nad rámec zákona včetně pověřování soukromých subjektů k odchytu a čipování zvířat.⁶⁶

V této souvislosti je také často citováno stanovisko náměstka okresního veterinárníko lékaře z města Zgierz pana Tomasze Czeszczyszyna (leden 2013):

„Nicméně co se týče zmiňované (plošné čipovací, pozn. autora) povinnosti, tak ta nebude v dohledné době zavedena (na celém území Polska, pozn. autora), jelikož by byla v rozporu s Ústavou právě proto, že podle rozsudku soudu není možné nařizovat označování zvířete tímto způsobem.“⁶⁷

• Zastupitelé z města Kolonowskie (zhruba 3.400 obyvatel) schválili v únoru 2010⁶⁸ vyhlášku, která mj. body zaváděla povinné čipování psů. S tímto krokem nesouhlasil dozorující orgán: vojvoda Ryszard Jan Wilczyński (Opolské vojvodství) z politické strany Občanská platforma („Platforma Obywatelska“ - PO), jenž vynucování implantací cizích elektronických těles do živých těl zvířat v březnu téhož roku zamítl ⁶⁹.
  Opolský vojvoda například zastupitelům vytýkal, že:

právě „zavedení plošné čipovací povinnosti způsobí v souvislosti s implantací mikročipu zatížení chovatele psa novými náklady a v realitě to fakticky znamená novou občanskou daň.“ Vojvoda „také potvrdil, že rada města vyžadovala v rozporu s čl. 51 polské Ústavy⁷⁰ povinnost trvalého označování zvířat a hlášení osobních údajů majitelů psů včetně jejich aktualizace /.../.“⁷¹

Městský úřad se rozhodl s vojvodou soudit. Dvakrát však svou při prohrál. Konečný verdikt vyřkl polský Nejvyšší správní soud („Naczelny Sąd Administracyjny”) ve Varšavě v prosinci 2010⁷². Od té doby ztratilo vedení města na další vynucování čipování chuť⁷³. Až v listopadu 2012 přišlo s novým „čipovacím pokusem“, ale tentokráte - již poučeno - na dobrovolné bázi včetně slev z poplatků ze psů.⁷⁴ 

POKRAČOVÁNÍ  ČLÁNKU S POZNÁMKOVÝM APARÁTEM A DALŠÍMÍ DŮLEŽITÝMI INFORMACEMI VE FORMÁTU PDF ZDE: