Columbus, Ohijská státní universita, Spojené státy americké, 2009 – 2007 (Rd)

Vědecký tým¹ pod vedením profesorky Lindy K. Lordové z Ohijské státní university („Ohio State University“) publikoval² roku 2009 v prestižním „Žurnálu Americké veterinární asociace“ („Journal of the American Veterinary Medical Association“ - JAVMA)³ výsledky svého výzkumu, který probíhal od srpna 2007 do března 2008 na celkovém počtu 7.704 očipovaných zvířat (psi a kočky) v padesáti třech útulcích pro toulavé/opuštěné domácí mazlíčky z dvaceti tří amerických států.

Výsledky práce profesorky Lordové a jejích kolegů přinesly velmi tristní fakta⁴ o vážných chybách celého systému implantace cizích těles (mikročipů) do živých těl zvířat. Níže se můžete seznámit s vybranými komentovanými tezemi výzkumu dle tématického zaměření webu Necipujtenas.cz:

1. Existují vážné „problémy spojené s registrací dat“ chovatelů zvířat, které „podkopávají celkový potenciál“ čipování.

2. Komunita pracovníků „zvířecích útulků hlásí velké potíže při pokusech o navrácení nalezených očipovaných domácích mazlíčků zpět jejich majitelům a to právě díky chybějící registraci“, nepropojení dat s „další zainteresovanou skupinou (např. veterináři, jiné útulky, záchranáři, chovné stanice) a nesprávným informacím v registrech (třeba nefunkční nebo neplatná telefonní čísla).“

3. Byly zjištěny vážné „problémy v rámci registračního procesu jednotlivých mikročipů“. Celkem „814“ očipovaných zvířat nebylo vůbec zaneseno v registrech.

4. „Hlavní důvody toho, že nemohly útulky dohledat původní majitele zvířat, byly ve velké míře zapříčiněny nesprávnými informacemi“ o psech, kočkách a jejich chovatelích jako např. již uvedené „chybné nebo nefunkční telefonní čísla, registrace mikročipu na jinou osobu (což indikovalo, že zvíře nebylo v době implantace čipu se svým majitelem)“, nebo byl mikročip ještě stále registrován např. na útulek, který čipování zajistil apod. Nejúspěšnější metodou zjištění původního majitele zvířete v rámci jedné lokality (město/vesnice) se paradoxně ukázaly být vlastní databáze údajů („1.362“ případů) jednotlivých útulků - nikoliv nejrůznější registry informací vedené např. výrobci mikročipů apod. Mimo zmíněné registry výrobců čipů se podařilo najít majitele zvířat až v 65.7% případů.

5. Závažným zjištěním také bylo, že „registry údajů nebyly schopny poskytnout informace o majitelích zvířat a nebo o osobách, které provedly implantaci mikročipu“ a to až v „osmdesáti šesti případech“.

6. „Osoba předávající zvíře do útulku nemusí být vůbec právoplatným majitelem zvířete. Nějaký člověk například najde psa nebo kočku a ponechá si je po dobu několika měsíců a teprve posléze se rozhodne zvířata předat do útulku. Jenže právoplatný majitel může stále chtít docílit navrácení svých domácích mazlíčků.“ Současný systém čipování tak vytváří v mnoha případech složité právní problémy.

7. „Personál zvířecích útulků a veterinárních klinik standardně kontaktuje pouze registr vedený výrobcem mikročipu nalezeného v těle zvířete. Není vůbec realistické očekávat, že budou zaměstnanci jednotlivých útulků nebo veterinárních klinik obtelefonovávat úplně všechny existující registry mikročipů.“ To samozřejmě vysoce zvyšuje riziko (NE)nalezení původního majitele zvířete.

8. „Z počtu 7.704 očipovaných zvířat“ se nepodařilo detekovat mikročip hned při vstupu do útulků (mj. z technických/organizačních důvodů) v „992“ případech. Bylo také zaznamenáno dokonce až „82“ dodatečných detekcí mikročipů teprve v době po provedeném usmrcení zvířete, které je ve státech vykonáváno z důvodů uplynutí zákonné lhůty pro nalezení původního chovatele. Navíc byl čip nalezen u „devadesáti devíti“ zvířat až při tzv. „jiné příležitosti“.

9. Zarážející zjištění přinesl výzkum z hlediska lokalizace přesné pozice mikročipu v těle psů a koček. Z počtu „7.704 očipovaných zvířat“ se tyto údaje nepodařilo získat v „1.703“ případech. Navíc „91 mikročipů bylo implantováno na nestandardním místě“ těla zvířete, což „indikuje migraci mikročipu“ a „2“ útulky zjistily provedení očipování neznačkovými mikročipy.

10. „Je nezbytně nutné provést další vědecké studie, abychom dospěli k lepšímu porozumění toho, jak důležitou roli hraje migrace mikročipu v návaznosti na jeho detekci.“

11. „Úspěšné fungování mikročipu v procesu navrácení ztraceného zvířete původnímu majiteli závisí na všeobecném rozšíření takových typů skenerů dat, které umí číst a zjišťovat různé frekvence“, na nichž mikročipy operují, dále na „ochotě a schopnosti veterinářů a personálu v útulcích odhalit při skenování ztracených zvířat implantovaný mikročip“ a především na „spolehlivém registračním systému“ a pravidelně „aktualizovaných informacích“ ve všech možných databázích (desítky až stovky různých registrů). Bez perfektní souhry výše uvedených součástí celého čipovacího systému nelze nikdy zaručit jeho úspěšný provoz.

12. Výzkum tedy potvrdil: implantace mikročipu neznamená vždy ve všech případech rychlé a bezproblémové navrácení ztraceného domácího mazlíčka ke svým majitelům, kteří se pro systém čipování rozhodli. Ze skupiny „3.449“ psů a koček se nepodařilo nalézt původního majitele zvířat v „936“ případech, což činí cca „27.3%“.

Zdroj: http://media.nbcwashington.com/documents/JAVMA+Paper+Published.pdf; http://avmajournals.avma.org/doi/pdf/10.2460/javma.235.2.126; http://avmajournals.avma.org/doi/abs/10.2460/javma.235.2.160

__________________________

1 Linda K. Lord, DVM, MS, PhD; Dr. Walter Ingwersen, DVM, DVSc., Dipl. ACVIM (SAIM); Janet L. Gray, DVM, MS; David J. Wintz, BS; Department of Veterinary Preventive Medicine, College of Veterinary Medicine, The Ohio State University, (Lord); Boehringer Ingelheim Canada Ltd, Vetmedica Division, (Ingwersen); Redmond, Washington (Gray); Larimer Humane Society, Colorado (Wintz).